Vietnam .. kdy jsem se bál

Vietnam .. kdy jsem se bál 
 
Vietnam je velmi bezpečná země, cestoval jsem tam sám, přes hory, se stanem,.. v žádné zemi na světě se necítím tak bezpečně. 
Ale přece jenom někdy máme obavu, strach, bojíme se. Já osobně nejvíce, když nemohu mojí situaci jakkoliv ovlivnit,  . Situace, kdy jsem se bál ve Vietnamu, jsem zažil dvě. V obou případech to bylo na lodích.
Je trochu paradox, že jsem se bál právě na lodích, protože lodě jsou vedle Vietnamu moje druhé životní hobby. Už jako dítě jsem si lodě zamiloval v okamžiku, když jsem dostal od táty maňáska. Mimochodem, kdo z vás ví, co to je za loď maňásek, loď ze tří prken? Později jsem se trochu věnoval vodnímu lyžování, po otevření hranic námořnímu jachtingu a dnes mně zůstal jenom malý Laser, plachetnička,  na hraní na jezerech. 
Zažil jsem krušné chvíle na Severním moři za polárním kruhem i lámání stěžňů v Egejském moři.  
Ale skutečně jsem se na lodi bál až ve Vietnamu.   Ne na polorozpadlých rybářských lodích, kde vím, že mohu kdykoliv skočit do vody která je teplá, žádní žraloci, ale bál jsem se na lodích převážejících lidi.
Že si Vietnamci s bezpečností na lodích, stejně jako s bezpečností práce, moc hlavy nedělají, vás asi nepřekvapí. Ano, situace se dnes mění, turistické lodě vždy bývají vybaveny bezpečnostními vestami a záchrannými prostředky.   Ale skutečný Vietnam stále vypadá jinak.
Vietnam má obrovsky dlouhé pobřeží, na severu je delta Rudé a Černé řeky a na jihu je delta Mekongu, tzn. lodě patří mezi základní prostředky dopravy. A k tomu samozřejmě obrovské množství rybářských lodí.   
Lodě bývají nejenom v tragickém technickém stavu, ale loď bohužel hodně uveze. Tak se nakládá a nakládá, bez ohledu jaký to má vliv na stabilitu lodě.  A pokud se už nevejdou na loď na lidé, tak nějaké zavazadlo vždy. A co se nevejde do lodě, se nakládá na palubu, na střechu, jako u autobusu. A Vietnamci nakládají. A že by přitom mysleli na bezpečnost? Na únikové výhody, na záchranné prostředky? 
 
Havárie lodí jsou proto poměrně časté a hlavně tragické.
Například se v roce 2009 na  řece Gianh převrhla malá 20 m dlouhá loď s 80ti pasažéry. 42 lidí utonulo a pět se jich nikdy nenašlo,-- Jak je možné, že v teple, na říčce, se utopí tolik lidí? 
Na to má vliv zase to, že jenom velmi málo Vietnamců umí plavat 
 
První případ, kdy jsme se skutečně bál, bylo na rychlé lodi z městečka CaMau na mys CaMau.  Byla to skutečně plovoucí rakev. Loď měla jediný vchod a to vpředu a byla totálně přeplněná, nacpaná lidmi. Na střeše bylo spousta zavazadel, balíky, koše s rybami, škeblemi, krevetami,.. , a já seděl uzavřený v rakvi úplně vzadu uprostřed. Ještě jsme na klín dostal  malého Vietnamčíka, protože loď byla skutečně přeplněná. Jediným štěstím bylo, že jsme se plavili po klidném rameni delty Mekongu, tzn klidnou vodou ale dobře mne skutečně nebylo. 
Celou dobu, to je několik hodin, jsem myslel, co bych dělal, kdyby. Vlastně jsem nevymyslel nic. 
Při plavbě zpět jsem si dal pozor, ukecal jsem kapitána, aby mne nechal na přídi na palubě. Kroutil, se nechtěl, prý je to nebezpečné (!), co kdybych spadl. Ale když mu moje známá vietnamsky vysvětlila, že jsem také „kapitán“ a potřebuji fotit, tak mne nechal.   Z toho nakonec skutečně vzniklo pár hezkých fotek. 
Druhý případ, kdy jsem se klepal strachy, byl při noční plavbě z ostrova Coc Dao. Spí se ve dvou obrovských těsných kajutách, každá asi pro 100 lidí na úzkých dřevěných palandách.  A ta „moje“ palanda byla v kajutě úplně na dně lodě, hluboko pod čarou ponoru, samozřejmě úplně plná lidí, kam se lezlo po schůdkách nebo spíše po žebříku dírou v podlaze,.. Přímo ocelová hrobka.  Naštěstí bylo moře klidné, ale kdyby to fouklo, určitě bych vylezl na horní palubu. 
Ale připadá mne, že Vietnamci vůbec nemají problém.  Buď berou život jak je, nebo, a to asi spíš, si nebezpečí neuvědomují.  Když se ale něco stane, je sto skutečně tragické. 
 
Je pravda, že to při mém cestování toto nebezpečí moc neřeším, největším ukazatelem je pro mne pravděpodobnost. Život je loterie.  A zážitky z plavby na lodích ve Vietnamu za toto, průměrně velmi malé riziko, stojí.
A kvalita lodí?
Mám dojem, že tradiční dřevěné lodě jsou ve Vietnamu v lepší stavu než moderní ocelové. Ty dřevěné oni staví po staletí, umí to. Ale s ocelovými je problém.  V životě, kdy jsem ještě pracoval (jsem důchodce) jsme se zabýval defektoskopií, kontrolou materiálu. A tak jsem při plavbě ferou z ostrova CatBa fotil svary na lodi. Musím říci, že ani největší amatér by takové svary u nás nespáchal.  Běžně na lodích se provádí rentgenová ultrazvuková a magnetická kontrola svarů. Zde ale stačí „vizuálka“. Hrůza.
 
Ale nenechte se odradit. Vietnam je krásný, jeho ekonomika roste závratným tempem, má pohnutou novodobou historii a nemá to tudíž jednoduché. 

Vietnam je velmi bezpečná země, cestoval jsem tam sám, přes hory, se stanem,.. v žádné zemi na světě se necítím tak bezpečně. 

Ale přece jenom někdy máme obavu, strach, bojíme se. Já osobně nejvíce, když nemohu mojí situaci jakkoliv ovlivnit,  . Situace, kdy jsem se bál ve Vietnamu, jsem zažil dvě. V obou případech to bylo na lodích.

 

Je trochu paradox, že jsem se bál právě na lodích, protože lodě jsou vedle Vietnamu moje druhé životní hobby. Už jako dítě jsem si lodě zamiloval v okamžiku, když jsem dostal od táty maňáska. Mimochodem, kdo z vás ví, co to je za loď maňásek, loď ze tří prken? Později jsem se trochu věnoval vodnímu lyžování, po otevření hranic námořnímu jachtingu a dnes mně zůstal jenom malý Laser, plachetnička,  na hraní na jezerech. 

Zažil jsem krušné chvíle na Severním moři za polárním kruhem i lámání stěžňů v Egejském moři.  

 

Ale skutečně jsem se na lodi bál až ve Vietnamu.   Ne na polorozpadlých rybářských lodích, kde vím, že mohu kdykoliv skočit do vody která je teplá, žádní žraloci, ale bál jsem se na lodích převážejících lidi.

Že si Vietnamci s bezpečností na lodích, stejně jako s bezpečností práce, moc hlavy nedělají, vás asi nepřekvapí. Ano, situace se dnes mění, turistické lodě vždy bývají vybaveny bezpečnostními vestami a záchrannými prostředky.   Ale skutečný Vietnam stále vypadá jinak.

Vietnam má obrovsky dlouhé pobřeží, na severu je delta Rudé a Černé řeky a na jihu je delta Mekongu, tzn. lodě patří mezi základní prostředky dopravy. A k tomu samozřejmě obrovské množství rybářských lodí.   

 

Lodě bývají nejenom v tragickém technickém stavu, ale loď bohužel hodně uveze. Tak se nakládá a nakládá, bez ohledu jaký to má vliv na stabilitu lodě.  A pokud se už nevejdou na loď lidé, tak nějaké zavazadlo vždy. A co se nevejde do lodě, se nakládá na palubu, na střechu, jako u autobusu. A Vietnamci nakládají. A že by přitom mysleli na bezpečnost? Na únikové výhody, na záchranné prostředky? 

 

Havárie lodí jsou proto poměrně časté a hlavně tragické.

Například se v roce 2009 na  řece Gianh převrhla malá 20 m dlouhá loď s 80ti pasažéry. 42 lidí utonulo a pět se nikdy nenašlo,-- Jak je možné, že v teple, na říčce, se utopí tolik lidí? 

Na to má vliv zase to, že jenom velmi málo Vietnamců umí plavat 

 

První případ, kdy jsem se skutečně bál, bylo na rychlé lodi z městečka CaMau na mys CaMau.  Byla to skutečně plovoucí rakev. Loď měla jediný vchod a to vpředu a byla totálně přeplněná, nacpaná lidmi. Na střeše bylo spousta zavazadel, balíky, koše s rybami, škeblemi, krevetami,.. , a já seděl uzavřený v rakvi úplně vzadu uprostřed. Ještě jsem na klín dostal  malého Vietnamčíka, protože loď byla skutečně přeplněná. Jediným štěstím bylo, že jsme se plavili po klidném rameni delty Mekongu, ale dobře mne skutečně nebylo. 

Celou dobu, to je několik hodin, jsem myslel, co bych dělal, kdyby. Vlastně jsem nevymyslel nic. 

Při plavbě zpět jsem si dal pozor a ukecal jsem kapitána, aby mne nechal na přídi na palubě. Kroutil, se nechtěl, prý je to nebezpečné (!), co kdybych spadl. Ale když mu moje známá vietnamsky vysvětlila, že jsem také „kapitán“ a potřebuji fotit, tak mne nechal.   Z toho nakonec skutečně vzniklo pár hezkých fotek.

 

 

 

 

Zde je loď ještě poloprázdná. ještě bylo potřeba zaplnit uličku. A střecha byla plná balíků a košů

 

 

 

 

Zde už to začalo houstnout

 

 

 

 

Druhý případ, kdy jsem se klepal strachy, byl při noční plavbě z ostrova Coc Dao. Spí se ve dvou obrovských těsných kajutách, každá asi pro 100 lidí na úzkých dřevěných palandách.  A ta „moje“ palanda byla v kajutě úplně na dně lodě, hluboko pod čarou ponoru, samozřejmě úplně plná lidí, kam se lezlo po schůdkách nebo spíše po žebříku dírou v podlaze,.. Přímo ocelová hrobka.  Naštěstí bylo moře klidné, ale kdyby to fouklo, určitě bych vylezl na horní palubu. 

Ale připadá mne, že Vietnamci vůbec nemají problém.  Buď berou život jak je, nebo, a to asi spíš, si nebezpečí neuvědomují.  A když se ale něco stane, je velmi často  tragické. 

Je pravda, že při mém cestování toto nebezpečí moc neřeším, největším ukazatelem je pro mne pravděpodobnost. Život je loterie.  A zážitky z plavby na lodích ve Vietnamu za toto, průměrně velmi malé riziko, stojí.

 

A kvalita lodí?

Mám dojem, že tradiční dřevěné lodě jsou ve Vietnamu v lepším stavu než moderní ocelové. Ty dřevěné oni staví po staletí, umí to. Ale s ocelovými je problém.  V životě, kdy jsem ještě pracoval (jsem důchodce) jsem se zabýval defektoskopií, kontrolou materiálu. A tak jsem při plavbě ferou z ostrova CatBa fotil svary na lodi. Musím říci, že ani největší amatér by takové svary u nás nespáchal.  Běžně na lodích se provádí rentgenová, ultrazvuková a magnetická kontrola svarů. Zde ale stačí „vizuálka“. Hrůza.

Ale nenechte se odradit. Vietnam je krásný, jeho ekonomika roste závratným tempem, má pohnutou novodobou historii a nemá to tudíž jednoduché. 

 
A pro odlehčení: kdo neví, co to je maňásek. Moje maličkost s maminkou v roce 1957. Vzpomínka 

 

Galerie