3 Dong Van, průsmyk Pho Bang
Udělali jsme super rozhodnutí. Projíždíme oblastí Thai Phin Tung, jednoznačně nejzajímavější oblast co jsme v životě viděl. Všude jenom zvláštní špičaté kameny, skály, žádné stromy. Tajemná cesta jako z neskutečné pohádky. Každou chvíli zastavujeme. Kdybych někdy někomu doporučoval cestu na motorce, skútru, jednoznačně tuto. Neviděl jsem tajemnější, fantastičtější místo na světě.
Krátce před Dang Van projíždíme průsmykem a jako kouzelným proutkem vjíždíme do jiného světa. Sice zase skály, ale najednou stromy, políčka. Blízko před Dong Van míjíme zase odbočku doleva na Lung Cu. Tato silnice není značena na mapě. Ale znamená to, že je možné jet z Dong Van přímo na Lung Cu. Ale tím se mine tato překrásná oblast Thai Phin Tung. Kdo by chtěl do Lung Cu a vracel se zase hned do Ha Gang, asi by stálo za to udělat zde okruh.
Je zima, asi 8 stupňů ale naštěstí nemrholí. Takže je to malinko lepší jako včera. Ale ruce i nohy mne mrznou, teplá bunda by nebyla k zahození. Pod helmou mám kulich, aby mne nemrzla alespoň hlava.
Dong Van
Asi ve čtyři hodiny přijíždíme do Dong Van. Krásné městečko obklopené vysokými horami, všude jsou skály. Romantika. Je na turisty zařízené, je zde řada hotelů, ale museli jsme jich zase prolézt několik. Platíme asi 250.000 dongů. V jednom nám potvrdili, že pokoj má okno. Ale za oknem ve vzdálenosti 10 cm (slovy deset centimetrů) byla zeď sousedního domu. Prospekty propagují návštěvu zdejší staré čtvrti. Je to chabá turistická atrakce, bylo to pro mě zklamání, návštěva Pho Bang a Pho La byla daleko lepší, originálnější, skutečná.
Pak hned pod deku. Je zima. V pokoji je fén na vlasy. 1,2 kW, není to moc, ale zapínám ho a snažím se „vytopit“ tím alespoň roh místnosti. Mai mi v tom ale brání, prý dělám rámus. Spíše se bojí hoteliéra, jsou zde slabé dveře a jsme blízko recepce. Jsem v kulichu, navlečený, ale psát mohu.
Průsmyk Ma Pi Leng
Ráno opouštíme Dong Van, je asi 15 stupňů a jedeme na jih směrem Meo Vac. Opět nás udeřila do očí fantastická krajina. Je neuvěřitelné, jak zde je možné jet desítky, stovky kilometrů divukrásnou krajinou. Zastavujeme každých pár metrů a fotografujeme. Nejvíce mě šokuje, jak zdejší Hmongové lezou po skalách jako kamzíci. Jak lezou po skalách malinké děti. Jak pěstují vše možné na velmi strmých svazích mezi kameny. Cestou jsme minuli asi tři auta turistů. Ve dvou byli Vietnamci, v jednou cizinci. Přijíždíme k průsmyku Ma Pi Leng Pass. Neuvěřitelné. Jsem skutečně fascinován.
Meo Vac
Potom sjíždíme do městečka Meo Vac. Vidíme oráče, myslím, že mu není více jak 12 let. Vždy mě irituje, když slyším jednoduchý názor, dětská práce je strašná, mělo by se to všude zakázat. Samozřejmě že hnát děti do továrny je zrůdnost. Ale zde děti pracovat musí. Zde každý se musí snažit aby přežil. V městečku se ubytováváme. Je podobně jako Dong Van, obklopené horami. Je zde zase řada hotelů, zase alespoň tři zkoumáme. Turistu nevidíme.
Asi dvě hodiny odpočíváme a potom vyrážíme do okolí. I když se vietnamsky domluvíme, je to někdy náročné. Místní nepochopí, co vlastně chceme. To ví v hotelích, jsme turisté, jedeme za podívanou, za zážitky. Ale místní se vždy ptají. Co chceme, nechápou. Takže nakonec spíše sami zkoušíme vyrážet po cestách z města. Výsledek je ale podle očekávání. Cesta se vždy zužuje, zužuje až končí nesjízdnou kamziční stezkou, po které domorodci chodí pro dřevo do kopců.
Byli jsme pozvaní do jednoho příbytku. Zajímá mě to, protože zde jsou obydlí zcela jiná, jak jsem zvyklý v jiných oblastech. Mají typický čínský pohraniční styl, jsou hliněné, z jílu. Nad dveřmi samozřejmě nechybí nápis zahánějící duchy.
V domě vidíme tři děti, holčička má 4 roky a už na zádech nosí brášku nebo ségru. Viděl jsem nosit sourozence šestileté děti, ale čtyřleté vidím v životě prvně. Navíc má oteklé bříško, nevím, možná z hladu, možná ne. Pan domácí se zcela zvláštně dlouho modlil nad pálenkou, prý jim někdo umřel. Mají zde zcela jiné zvyky, nežli na jaké jsem z Vietnamu zvyklý. Dostávám napít, ale jako obvykle, pouze předstírám napití. Už jsem si z Asie přivezl různé nemoci, včetně parazitů a nestojím o více. I někdy riskuji, pokud chci něco zažít, tak se přizpůsobit musím, ale kde to není nutné, dávám si dnes už větší pozor.
Giang Chu Phin
Potom vyrážíme po další silničce na krátký výlet do vesničky Giang Chu Phin, asi 4 km. Toto případným mým následovníkům vřele doporučuji. V této oblasti často stačí dva kilometry od hlavní silnice a jsme v šestnáctém století. Tedy s malou korekcí ze století dvacátého. Oráči s buvolem a ruchadlem mají v ruce mobilní telefon. Je komické vidět malé děti, které mají nůši z bambusu, ve které nesou kravská lejna na hnojení a mají v ruce mobilní telefon. Silnička je poměrně dobře sjízdná. Přijíždíme do vesnice, kde necháváme skútr a scházíme pěšky k domkům. V uplynulých dnech jsme pozorovali desítky, stovky domorodých domků mezi skalami, ale je prazvláštní pocit být v centru. Obklopen skalami mezi kterými jsou domky. Vše je z kamene, ploty, domky. Je zde škola, vidíme spoustu dětí, evidentně chodí pěšky z velikých dálek.
V hotelu v Ma Vac je samozřejmě zima, ale už si nějak zvykáme. Večer jdu do koupelny v ponožkách, což byla zásadní chyba. Odpad u umyvadla byl utržený, voda tekla na zem a já si nevšiml, že pomalu stojím ve vodě. Ponožky mám mokré, zdánlivá maličkost, do rána nemají šanci uschnout. Protože jedu v sandálech, ponožky jsou důležité.
